Tak máme za sebou náš první LONG!!! A dokonce hned 100 km:) Ale postupně...
Pro toto poprvé jsem si vybrala opět Otu Pavla, který se konal 22. - 25. 9. 2011 opět v kempu Višňová kousek od Křivoklátu. Odvoz jsem měla domluvený se Šárkou Mikolášů z Budějk. A tak jsme ve čtvrtek dopoledne sbalili óbr baťoh a vyrazili na třetí na vlak. V Budějkách jsme přesedli do Šárky Škodověnky a razily směr Křivoklát. Cesta ubíhala celkem v pohodě, se Šárkou jsme probraly všechno možný a před setměním jsme byly v kempu. Rychlá stavba stanu a pak už hurá do hospody na horkou griotku a seznámit se s ostatními dogtrekaři. Pak už meeting a spát. Ráno se mi nechtělo z teplého spacáku, ostatně ani pesanům, ale vykopala jsem se relativně brzo a po důkladné veterinární prohlídce a zvážení báglu (můj 15,5 kg-druhý nejtěžší z žen!) už jsme mohli vyrazit na trať. Ze začátku to ubíhalo překvapivě rychle, na to, že nejsem zvyklá chodit s báglem, tak mě nijak neomezoval a dokonce mi to přišlo pohodlnější než malý baťoh. Samozřejmě se váha pak projevovala postupně během trati, ale na začátku mi to fakt vůbec nevadilo. První občerstvovnu jsme navštívili na konci Rakovníka (25. km), bohužel neměli žádnou vhodnou polívku a tak jsem se jen napila, psiska chvilku odpočinula a šlapali jsme dál. Následoval docela dlouhý úsek po asfaltu (i před Rakovníkem) a první krizi jsem měla před Mutějovicemi (nějaký 40. km), olepila puchýře, najedla se nakonec u silnice, protože jsem nějak přešla hospodu, na kterou jsem se moc těšila, a pak už zase ťapat dál. Když se začalo stmívat, byli jsme někde u Kounovských kamenných řad, to už jsem skoro umírala, ale dopředu nás hnala živá kontrola na 47,5 km. Tam jsem dobila baterky, takový luxus jsem nečekala: pití, česnečka, buchtička, teplý svetr na spocená záda, jedna odlovená keška. Ani se nám nechtělo zvedat, ale tma nás hnala dál. Vytáhla jsem konečně mojí novou čelovku, chvíli jsme se drželi nějakých dalších trekařů, ale po chvíli nám utekli. Měla jsem v plánu ujít ještě tak 10 km na hrad Pravda, ale bohužel jsem minula odbočku a po asfaltce došla až skoro pod kopec na silnici. Ten pocit sama někde uprostřed lesů, když nevím kde jsem a ani z mapy nejsem schopná určit, kde jsme mohli sejít z cesty... Už bych to nechtěla opakovat. Vůbec jsem nevnímala bolení nohou, těžký bágl, jen co nejrychleji zase najít modrou značku. Naštěstí po návratu do toho šíleného kopce, navíc po asfaltu, jsem se mohla radovat a zároveň si nadávat. Neměla jsem sil pokračovat dál, a tak, jak jsem si sobě a klukům slíbila, že až najdeme modrou, bivakujeme, tak jsem taky udělala. Kluci tuto mojí aktivitu přijali s nadšením a po vybalení spacáku ulehli a zvedli se až k misce se žrádlem. Z bivaku jsem měla strach úplně zbytečně, až na večerní peripetie se sršněm to proběhlo celkem v klidu, vybrala jsem si i dobré místo, takže jsme noc přežili bez újmy na zdraví. Ale ráno se mi teda vůbec nechtělo vstávat, budík jsem měla nařízený na šestou, vylezli jsme v půl sedmé a pokračovali... V jedné vesničce jsme si u hodného pána doplnili zásoby vody a pokračovali přes hrad Pravda do Krušovic. Asi na 60. km jsem měla celkem krizi, praskl mi totiž puchýř a to docela bolelo. Ale po ošetření jsem to zase nějak rozchodila, zatla zuby a pokračovala. Vidina přestávky v Krušovicích mě držela nad vodou:) Konečně jsem se dočkala a musím říct, že po klobásce a pokecání s místními lidmi na zahrádce u hospůdky mě nabila a další km se mi šlo moc dobře:) Navíc ve společnosti Šárky a dalších. Speedy stále tahal jako o život a tak jsem o dost zrychlila a na 90. km do Pustovět to bylo celkem v pohodě. Pak jsem si chvilku sedla, dala malinovku, což jsem neměla dělat, donutit se jít ještě těch dalších 10 km když se stmívá byl nadliský výkon:) Nebyla jsem jediná, ale volnějším tempem jsme statečně ťapali. Nad Pustověty jsem musela už vyndat čelovku a s ní i mobil, obojí jsem nechala ve spacáku při balení a spacák byl dost napresovaný v krosně a nechtěl se mi během dne vyndavat. Co jsem si přečetla a vyslechla o nezodpovědnosti tady radši nebudu popisovat, ale na druhou stranu vím, kdo na mě opravdu myslel a měl o nás strach:) Cestu lesem s čelovkou jsem si opravdu nikdy nepředstavovala tak těžkou, zvlášť když mi na druhém konci vodítka jančí Speeďák, který všechny ty svítící očíčka v lese chce ulovit:) To by jeden neřek, jak je v noci v lese živo:) No ale z lesa jsme se vyhrabali (naštěstí! jinak bych se asi zbláznila strachy) a odbočila jsem špatně až na poli. Najednou jsme se ocitli ve Velké Bukové, ani jsem něvěděla, z jakého směru jsme přišli a moc mi nešlo se zorientovat, kde vlastně jsme a kam máme jít. Naštěstí jsem odchytla nějakého pána, který vypadal docela zmateně:D, ale poslal nás správným směrem. Pak už asi 3 km po asfaltu, z kopce, s bolavým kolenem a puchýřemi, ale doťapali jsme a ten pocit v cíli nikdy nezapomenu. ZVLÁDLI JSME TO!!! Ovšem zpráva o tom, že se už nevaří a ve sprše neteče teplá voda mi moc nepřidala, ale holt jsem překousla i tu studenou (sprchu i večeři). No a spali jsme všichni tři jak zabití, ráno jsme vstávali asi až v devět, opět do zimy, ale docela mě překvapilo, že až na to koleno docela v pohodě chodím a nic moc mě nebolí... Pak už sbalit stan, naložit věci do auta, na vyhlášení, pak jsme si ještě dali kafíčko, probrali s ostatními dojmy z trasy a hurá domů. V Budějkách jsem nakonec i na poslední chvíli stihla bus, jinak bych musela čekat 2 hodiny na další vlak a dokonce jsem narazila i na milého pana řidiče, který mi rovnou řekl, ať klukům sundám náhubky a bez problémů nás vzal. Už se moc těším na další dogtrek, bylo to super! Fotky opět po kliknutí na obrázek.


Tak v tentýž rok máme za sebou další námi pořádanou akci: Toulky okolo Kletě... Přípravy začaly v podstatě hned po skončení předchozího treku, celé léto jsem trasovala, vzhledem k blízkosti jsem to vesměs zvládla sama, Alča s námi byla jednou... Káťa byla v srpnu v Číně, takže na bedra si to celé dala hlavně Alča od komanda... No a veškeré úsilí a práce se zúročila 3. 9. 2011, kde se sešlo skoro 50 závodníků na základně treku v Chatě pod Kletí. Více o akci si můžete přečíst tady. Já snad jen můžu dodat, že jsem si to moc užila, potkala spoustu známých lidiček, dva večery jsme prokecaly společně na terase chaty...prostě super víkend. Speedy šel opět s Peťou, Jacka jsem mimo závod udala Ráďovi a tak jsem se mohla na plno věnovat závodu. Kromě komentářů od pár rýpalů myslím, že jsem slyšela vesměs jen pozitivní reakce a největší odměnou mi byl v pondělí dopoledne příspěvek na fcb od největšího rejpala Vildy, cituji: "Óóóó velký vezíre, óóó vědmo moudrá, trasére legendární, sypu si na hlavu hlínu, staré šlupky od brambor, popel a vše ostatní co je po ruce. Mapa promluvila a trasa měla 44 km, takže měření bylo opětovně přesné ;-) Ještě jednou vřelé díky a těšíme se na další pochod, který prý s Alena Esslová Jancurová a Katkou uspořádáte někdy v listopadu. Akorát co takhle nějaká rovinka, co? No dobře, tak mírně zvlněný terén, ale už proboha néééééé ty kopce :-D". Moc jsem nefotila, takže pár fotek tady a pak pár postahovaných fotek od ostatních tady. Více fotek na stránkách treku...


A je to tady, naše první organizování dogtrekkingové akce je za námi:) Myslím, že není moc co rozepisovat, vše podstatné je zde. Až na pár chybiček (kdo jiný může dát špatné telefonní číslo na mě do itineráře, než já, že?:)) se akce myslím povedla, počasí nás naštěstí zlobilo jen v předpovědích a tak jsem si užila nádherný víkend se super lidmi a psy v krásném prostředí penzionu "Na celnici" u Nových Hradů a ještě lepší novohradské přírody:) Peťa došla Výlet (27 km) se Speedym a Akimkou nakonec druhá, takže příště očekávám, že půjde samozřejmě tu delší trasu:) Moje fotky pod obrázkem, od ostatních jsou odkazy na stránkách treku.


Tak jsme poprvé se Speeďákem vyrazili na jeho první dogtrekking. Opět kynologická organizace Třeboň pořádala druhý ročník Toulek Třeboňskem a musím říct, že se oproti loňsku o dost zlepšili, jak trasou, tak cenami a celkově stylem vyhlašování a organizací:) Ráno nás Vilda-taxi nabralo v ČK a jelo se směr Třeboň. Na místo jsme dorazili tak akorát, takže Vilda stihnul ještě kafe a pak navlíct pesany do postrojů, sebe do sedáků, vyslechnout rozpravu a mohlo se vyrazit. Hned při přejímce jsem byla i přes mimikry (nový pes, delší vlasy) odhalena a bylo mi sděleno, že letos startuju až po Monče, aby to bylo fér:) V 8:33 jsme s klukama vyrazili na trať, dohnali Monču a Flipa a dál šli společně. Vilda s Asadem startoval tři minuty po nás a dohnal nás na konci hráze rybníka Rožmberk. Pak už společné zrychlování a udržování tempa, kecání a cesta krásně ubíhala. Letos vedla na druhou stranu než loni a bylo mnohem méně asfaltu, takže paráda. Počasí také vyšlo na jedna mínus, jen chvilinku sprchlo, ale jinak bylo teplo a sluníčko. Nohy začaly pobolívat až ke konci, ale pak při závěrečném běhu si nikdo z nás na bolavé nohy ani nevzpomněl. Vildovo hlavní konkurent nás předběhl hned na začátku a pak se vždy několikrát na trase vynořil někde za námi, takže nejspíše kufroval nebo ho bavilo nás předbíhat:) Naše hlavní konkurentka nás také předběhla hned na začátku, ale objevila se až asi 4 km před koncem, což mě i Monču vyhecovalo a snažily jsme se jí dohnat a předběhnout. Bohužel jsme zvolily špatnou taktiku a Anička se zalekla a neměly jsme jí šanci dohnat, ale snaha byla veliká. Nakonec jsme se tedy umístily já na druhém a Monča na třetím místě, první místo zaslouženě Anička s Boniettou. Vilda ve své kategorii nakonec i díky závěrečnému běhu vyhrál o dvě minuty před pánem s vižlou a parsonem:) Vyhlášení proběhlo v tomto složení, na zbytek jsme nečekali a jeli domů. Takže náš výsledný čas neuvěřitelných 5:46 minut, byli jsme v cíli opravdu nečekaně brzy:) A vzhledem k tomu, že jsem si odnesla jen dva malé puchýře na patách a to možná hlavně díky tomu běhu, hned jsem se přihlásila na září na náš první LONG:) Tak uvidíme...odkládala jsem to už opravdu dlouho a snad se najde nějaký vhodný sparing partner, abych to zvládla psychicky:) Album z treku s mými fotkami doplněné o postahované fotky od Vildy a KO Třeboň naleznete zde.


I přes velkou vzdálenost (přes 300 km) jsem se přihlásila na neoficiální dogtrekking Hledání kukačky v Oseku u Duchcova. Alenka mě nabrala kolem poledne v pátek a mohlo se vyrazit. Nejdřív pro Terku do Budějk, pak odvézt Alenky manžela se Sanníkem do Týna nad Vltavou a pak konečně pro Astu a Faraa na Hlubokou. Poté už směr Praha, kde při stání v koloně se spustil opravdu veliký slejvák, v Letňanech hrr akce alá vesničani v Praze, koupení bot a ponožek a opět pokračovat až do Oseku. Díky GPS jsme nebloudily, přijely jsme na místo asi v osm. Už nepršelo, ale stmívalo se, takže rychle postavit stan, vyvenčit šuděrky pesany a dát si Kofču a výbornou cibulačku:) Spát jsem šla celkem brzy, Alča s Terkou to trošku protáhly, ráno vstávání v šest (a i to bylo pozdě), snídaně, sbalit, oblíct, pláštěnky na sebe a v osm nula jedna jsem vyrážela na trať. Hned v úvodním stoupání jsme byla předběhnutá, protže Astička nepomáhala, spíš se pletla pod nohy nebo táhla zpět za paničkou. Na 10. km kontrola, to už jsem byla psychicky docela v prčicích, protže ruce mě bolely víc než nohy, do toho stále mrholení, mokré nohy...Jack to taky bojkotoval, takže zbytek trasy šel na obojku, kšíry jsem mu sundala hned za kontrolou. Od nějakého 15. km už jsme před sebe pustily jednu dvojici a víceméně šli s nima, takže Astina najednou začala táhnout, Jack šel na úrovni nohy a i to počasí se pomalu lepšilo. Ovšem skoro na 20. km jsem sešla z naší žluté na německou žlutou a tak jsem nakonec kus cesty šla německem. Na 26. km jsem se opět napojila na českou žlutou:) Moc díky jednomu pánovi a všem mým učitelům němčiny, protože bez toho bych asi bloudila mnohem déle. Ale v Moldavě přišla hrůzná cesta, nějaká naučná (bez naučných panelů), která nás vlekla vysokou travou, blátem, cik cak lesem, pak po panelce, značky byly sotva vidět (buď vybledlé nebo za větví apod.) a když jsem se téměř na konci ztratila a sešla na nějakou jinou značku (omylem), ze které jsem také nedopatřením sešla, ni nevím jakm, poslední značku jsem viděla a za ní už nikde nic, ani cesta, jen louka, tak jsem šla po ní... Bouřňák přede mnou a tak nebylo co řešit. To, co jsem našlapala navíc v Německu jsem teď malinko zkrátila tady. Takže s čistým svědomím jsem opravdu šla těch 45 km. Na Bouřňák to byla pohodička, nahoře malá pauza a hurá po sjezdovce dolů do obce Hrob. Tady už jsem cítila kolena (a to dost) a puchýře (zatím trochu). Ovšem asfalt posledních 5 km mým puchýřům nesvědčil, takže jsem v Oseku byla ráda, že jsem dopajdala po půlce chodidla do kempu. Nebýt půchýřů, ujdu víc, nohy mě až tak nebolely. Pak hned nakrmit pesany, odhodit btoh a sprcha byla zasloužená odměna. Navíc celé odpoledne už krásně svítilo sluníčko, takže konečně si oblíct tričko Hledání kukačky a šla jsem se řipojit k Alence a spol. a hráli jsme Activity až do večera. Asi v devět bylo vyhlášení, z jedné strany řval PUNK fest, z druhé hudba ze svatby a navíc na obloze ohňostroj, opravdu něco pro Jacka. Takže vyhlášení jsme přetrpěli a pak se zase všichni (tentokrát i s Jackem a všema psama) naskládali do Alči chatičky. Asi v jedenáct jsme to zapíchli a šli jsme spát, Astičce se z postýlky do stanu moc nechtělo, ale bylo to lepší než první noc, pesové lehli a spali celou noc. Ráno sbalit, nasnídat a vyrazili jsme směr jih. Tak na dogtrekkingu zase někdy příští rok. Fotky zde.

Letošní dogtrekkovou sezónu jsme zahájili 17. 4. 2010 neoficiálním dogtrekkem Toulky třeboňskem:) Jediné, co mě ze začátku odrazovalo bylo placení za dalšího psa navíc a také povinná výbava - konkrétně udané množství vody 2 litry na jednoho psa... Pro mě to znamenalo nést na zádech 4 litry a z toho v podstatě pít jen já, protože kolem byla spousta rybníků, potoků atd. a navíc bylo po dešti... No nakonec jsem se přihlásila a nelitovala... V pátek jsem si s Alenkou jela pro Astinu, šli jsme z Bavorovic do Budějc, absolvovala jsem s psiskama jízdu autobusem, až nečekaně pohodovou, a pak domů, umejt Astinu a ještě odpočívat, co se dá. Večer sbalit batoh, svačinu a ráno v šest se mohlo vyrazit. Cestu tam i zpět jsem řídila, pesani byli v kufru, v Budějcích přistoupila Monča s Flipem a za chvilku jsme byli v Třeboni a našli cestu do Hamru. Kontrola očkováků a pak hodina čekání na start. Startovala jsem podle očekávání první a Monča o minutu za mnou. Cesta ubíhala ze začátku vcelku rychle, vesměs pěkný povrch i okolí, samé rybníky... Na 30-tém km, jak jinak, opět krize, obě jsme měly puchýře, zato pesani mě překvapovali a stále v pohodě ťapkali, ne že by pořád táhli, teda až na Flipa:D, ale nejevili známky únavy a v cíli by si to klidně ještě dali jednou. Po cestě byly 3 kontrolní body plus jedna kontrola povinné výbavy, (kde mě naštvaly, protože položku "voda" zaškrtla slečna jen z pohledu na batoh, kde jsem měla zvenku malou půllitrovku, přitom v batohu bylo dalších 3,5 litru, které jsem poctivě nesla), tak jsme vždycky na chvilku stavěly, jinak jsme se snažily jít, co to jde... Poslední kilometry, jak jinak, byly hrozné, závrčený asfalt, kde jsem už cítila každý dopad na tvrdou zem... Takhle velké puchýře jsem snad ještě neměla... Asi příště zkusím jiné boty, chodím v moderních lehkých pohorkách, ve kterých se mi bez tahání psem puchýře neudělají nikdy, takže příště asi něco s měkčí podrážkou... V cíli jsme sklidily potlesk a obdiv:D Přitom čas byl jeden z mých horších. Takže Monča první, já druhé místo, pak čekání na další, ale nakonec po dvou hodinách čekání nám udělali takové malé soukormé vyhlášení, abychom mohli jet domů:D Děkuji všem za perfektní den a Alence za Astičku. Fotky pod obrázkem, který dodám.



Po loňském Otovi Pavlovi jsem byla rozhodnutá zúčastnit se i další rok a opět jsem nelitovala. Nádherné prostředí Křivoklátska, v dohledu Berounka, minimum silnic na trati a přesto jsem došla poprvé s puchýři, což nechápu:) Ale na dogtrekk jsem nezanavřela a těším se na další.
V sobotu mi byla přivezena Asta na vlakové nádraží, pak už celkem v pohodě cesta s jedním přestupem v Berouně, pak 2 km s kronou z Roztok do kempu, ale pak už postavit stan a odpočívat. Spát jsem šla hned po meetingu, pesani to sice nemohli pochopit, ale po mírném nátlaku dělali, že tedy půjdou spát:) Ráno se nám z vyhřátého spacáku nechtělo, ale po snídani jsem už dlouho nevydržela, oblékla pesanům postroje, sobě sedák a vyrazili jsme. Cesta super, největší kus cesty jsme šli se smečkou pěti německých pinčů, z nich jeden byl 13-ti letý, kvůli němu šli MID a ne LONG, klobouk dolů všem prckům... Posledních 8 km jsem šla s puchýři, takže hodně pomalu a byla jsem ráda, že jsem ráda a to jsem z mapy netušila že ty dvě čárky vrstevnic bude takovej krpál, na závěr teda šílený, ještě, že jsem měla Astičku:) Ovšem výhled ze shora stál za tu námahu. A pak už poslední kroky do cíle, navíc mě v kempu čekala jen studená sprcha (dobře, tak ne studená, ale vlažná), což mě sice probralo, ale teplá by byla lepší... Možná i proto jsem to teď odmarodila:) Tady to vypadá, že to mělo samé zápory, ale fakt to byl zatím nejlepší dogtrekk, co jsem šla. V pondělí pak vyhlášení, Astu si Alenka odvezla už večer před, tak pak už jen s Jackem cesta domů se Šárkou, která šla LONG se šesti huskounkami:) Fotky z DT tady.

Právě jsem se vrátila z Podbořanského DT, který se konal 19. - 21. 6. 2009 a vybojovali jsme si krásné šesté místo z 21 žen v kategorii MID:) Největší zásluhu na tom má vypůjčená Astička, Alence tímto moc děkuji za vypůjčení:) Ale popřádku. Páteční odjezd a nabrání Asty v ČB se nám "trošku kompikoval", ale naštěstí vše v posledních minutách klaplo, dokonce, přesto že Jack se s Astou viděl jen kdysi dávno, neproběhlo žádné vrčící seznamování, očuchali se, zavrtěli ocasama a utíkalo se na nástupiště, na větší seznamování nebyl čas. Vlakem Asta jela poprvé, a jak se na správného pitbulla sluší a patří, tak naprosto v pohodě:) Cesta uběhla celkem rychle (pět hodin), když jsme vylezli z vlaku, tak začalo pršet a pršelo až do doby, než jsem přešla celé Podbořany a postavila stan. Pak už bylo krásně. Večer prezentace, sprcha, meeting a hurá na kutě. To ovšem nechápali psiska, takže noc byla samé napomínání, ať přestanopu blbnout a spí:) Ráno už vyrazit, trasa vedla dost po silnicích a celkově asfaltu bylo skoro půlka trasy, dost nepříjemný, hlavně v závěru, kdy do toho ještě pražilo sluníčko. Ale jinak to bylo fajn, konkurence byla silná a většinu jsem předběhla až po první polovině. Astička táhla většinu cesty, Jack poslední dva km:) Po návratu jsem padla vysílením, když jsem se trochu prospala, následovala rychlá sprcha a večeře v pizzérii:) V neděli už jen zabalit a vyhlášení, konečně už mám sedák, tak příště se nám pude zase o něco lépe. Pak už jen autíkem s p. Drtinou (btw. výherce DTM2) a s Alenkou se sejít v Budějkách, odvezt Astu na Hlubokou a pak už do ČK:) Fotky z DT tady.

Zatím jsme se zúčastnili pouze MIDU DT Krajem Oty Pavla, který vedl krásnou krajinou Křivoklátska. MID měřil 44,4 km, ubytováni jsme byli v chatkách v Máchově mlýně, kousek od Rakovníka a vyšlo nám krásné (až na ty studená rána) počasí. Cca v polovině trasy jsem se oddělila s Jackem, nechtěla jsem pauzovat a nakonec jsem došla na krásném 7. místě, kterého si moc vážím:) Jack dokonce i úplně ožil, když se objevila háravka, předtím vypadal, že každou chvíli umře a jak byla před námi háravka, napnul vodítko a vydržel tak asi hodinu, což bylo moc příjemné, zvlášť po cca 30 km chůze na prověšeném vodítku:) Potom jsme je předcházeli a poslední tři km (nejdelší v mém životě!) jsme skoro běželi. Takže jsem odjížděla s hezkými dojmy, určitě to nebyl můj poslední DT. Fotky tady.